Březen 2015

3. kapitola: Praštěná

18. března 2015 v 6:21 | Arcana |  Elisabeth

Probudila jsem se, slunce už bylo vysoko. Muselo být pozdní odpoledne a ostrá pulzující bolest ustoupila do pozadí, zbyl jen tupý pozůstatek kdesi vzadu v hlavě. Snažila jsem se nemyslet na to, co se stalo včera v noci v té tmavé uličce, ale můj pocit ponížení se nechtěl vytratit. Proč tam byl? Proč to musel vidět? A co mu bylo vlastně do toho? I když jsem se cítila zase apatická, moje zuřivost ve mně doutnala. Neměla jsem náladu začít cokoliv dělat, měla jsem pocit, že musím před tím vším utéct. Ani jsem nad tím nepřemýšlela, oblékla jsem se do tepláků a mikiny, nazula tenisky a vyrazila pryč od toho všeho. Vběhla jsem do lesa a ani jsem nemyslela na to, kam mě nohy nesou. Běžela jsem po úzkých cestičkách, přeskakovala kmeny a kameny, pomalu jsem začala zrychleně dýchat, ale nezastavovala jsem se. Běžela jsem pořád dál a dál a bylo mi jedno kam. Píchalo mě v boku, ztěžka jsem oddechovala a srdce mi bušilo jako o závod. Moje sípání musel slyšet celý les. Najednou jsem viděla mezi stromy prosvítající paprsky slunce. Běžela jsem tím směrem, proběhla jsem posledními stromy a vběhla na sluncem ozářenou louku. Padla jsem na ní do trávy a sípala jako lokomotiva. Myslela jsem, že tam vypustím duši, ale bylo mi líp. Nutilo mě to soustředit se na mé tělesné funkce. Můj tep jsem slyšela ve své hlavě a cítila ho v každé části svého těla. Bolel mě každičký sval. Ještě chvíli jsem tam tak ležela a vše se pomalu zpomalovalo a začínala jsem vnímat okolí. V nose jsem cítila podivně známou vůni. Tak blízkou. Posadila jsem se a snažila se najít zdroj té vůně. Bylo to něco jako… vůně dětsví? Připomnělo mi to mou milovanou babičku. Rozhlédla jsem se okolo. Byla jsem na nádherné rozkvetlé louce. Byla mi povědomá a ta omamná vůně… V tom mi to došlo. Jako malá jsem tu chodila s babičkou. Babička tady sbírala bylinky a vždycky mi o nich vyprávěla a učila mě, k čemu která bylinka slouží. Ta vůně byla z těch známých bylinek! Postavila jsem se a začala mezi nimi procházet, chtělo se mi brečet radostí a steskem. Bylo to, jako by tady byla se mnou a já jsem byla zase ta malá holka, co tady běhala okolo, když je sbírala. Rostla tady třapatka a divoké slunečnice, šalvěj, šanta a spousty dalších, ale na jejich názvy jsem si nevzpomněla. Louka hýřila všemi možnými barvami.
Rozhodla jsem se, že si natrhám trochu třapatky, šanty a šalvěje domů. Vracela jsem se v naprosto povznesené náladě. Najednou i ten les byl pro mě přívětivější, ptáci radostně švitořili a užívala jsem si přírody okolo. To bylo to, co jsem opravdu potřebovala. Doma jsem vzala provázek a kytice jsem pověsila na trám na verandě, přesně tak jak to dělávala babička. Moc jsem si nevzpomínala, na co bylinky používala, ale v knihovně byl starý herbář, ve kterém si jejich využití jistě zjistím.
Uvařila jsem si kafe s mlékem, vzala si sebou deku na verandu a uvelebila jsem se ve starém proutěném křesle. Vychutnávala jsem si tu chvilkovou pohodu a příjemně prázdnou hlavu s hrnkem voňavé horké kávy. Úžasný pocit.
Najednou něco zašramotilo pod verandou. Chvíli jsem poslouchala a nenápadně se vyklonila přes zábradlí. Nikde nic. Sedla jsem si zpět do křesla a šramot se ozval znovu. Předkláněla jsem se a snažila se lokalizovat směr zvuku. U schodů se ozvalo "mňau", leknutím jsem nadskočila. Je to jen kočka, pomyslela jsem si. "Pojď sem, čičí" Zavolala jsem na ní a kočka se líně začala otírat o sloupky zábradlí. Sešla jsem tedy dolů a párkrát jsem jí pohladila na kožíšku. Kočka se hlasitě rozpředla a začala se mi otírat o nohy. Vyloudilo mi to úsměv. Vzala jsem jí do náruče a šla se zpět uvelebit na své křeslo. Čičina se dlouho nerozmýšlela a lehla si mi na klín. Jemně jsem jí drbala. " Kde ses tady vzala?", "Ztratila ses?"
Nevím, proč jí to vykládám, ale alespoň si mám s kým povídat. Byla heboučká. Kožíšek měla černo-bílé barvy a vypadala tak moudře. Napadlo mě, že by mohla mít hlad, ale co jí tak najít v mé chabě zásobené domácnosti? Vstala jsem a šla prohledat kuchyň. Kočku jsem položila na křeslo a ta ladně seskočila a vydala se za mnou. "Hele, fakt se omlouvám, ale s návštěvou jsem nepočítala." V lednici jsem našla trochu mléka do kafe. Nalila jsem jí ho do misky, kočka si přičichla a vyčítavě se na mě podívala, ale do mléka se pustila. "Nedívej se tak na mě. Po cestě do práce Ti koupím nějakou vhodnější stravu pro kočky, jestli tady ovšem budeš."
To mi připomnělo, že bych se měla začít chystat. Kočka dopila mléko a stejně elegantně, jako přišla, zase vypochodovala ven. Svlékla jsem ze sebe upocené oblečení a šla do sprchy. Za půl hodinky jsem byla nachystaná v plné parádě. Sedla jsem do auta, stáhla okýnka a užívala si při jízdě proudícího vzduchu. Cítila jsem se skoro normálně. Po dlouhé době jsem prožila obyčejný den.
Zastavila jsem ve městě u obchodu. Ve dveřích mě pozdravila Petty, dlouholetá kamarádka mé babičky. "Ahoj Beth, jak se máš? Dlouho jsi tu nebyla." "Dobrý den Petty, mám toho moc. Musím dohánět spoustu věcí ve škole." Chápavě pokývala hlavou. Vzala jsem si z lednice bagetu a zastavila jsem se taky v regále pro zvířata. Kočce jsem vzala první krabici suchého krmení, která mi přišla pod ruku. Došla jsem se svým nákupem k pokladně. Petty, zvedla jedno obočí. "Beth, měla by ses o sebe více starat. Tohle není pořádné jídlo. Ty máš kočku?" Pokrčila jsem rameny a záměrně přešla poznámku o mém stravovacím režimu. " Přišla ke mně dnes odpoledne, tak chci mít pro ni krmení, kdyby se náhodou ještě vrátila" Usmála se a přijala ode mě peníze. Rozloučila jsem se a odešla. Petty byla na mě vždycky hodná. Kdyby mohla, nejraději by mě začala vykrmovat sama, aby měla jistotu, že mám pravidelnou a domácí stravu. Usmála jsem se té myšlence.
Dneska mi směna začínala až hodinu po otevření klubu, ale nemůžu říct, že by se tam předřeli. Byl tam klid, jen u 2 stolů sedělo pár lidí. Dokonce i kluci z ochranky Lee a Kyle seděli u baru a popíjeli kafe a Harry si s nimi povídal, zatímco leštil barový pult. Holky určitě zase hulí za klubem. Hotová idylka. Všichni mě vesele pozdravili. Místo pozdravu jsem jen prohodila: "To by se mi líbilo být placená za tak náročnou práci"
Kyle se jen uchechtl. "To víš, kdo umí, ten umí." Prošla jsem kolem nich do chodbičky, kde jsou záchody a prostory pro zaměstnance, abych si odložila kabelku a mikinu. Holky se zrovna vracely od zadního vchodu. "Ahoj Beth"odpověděly sborově. "Čau holky. Dneska to asi máme na dlouho, co? "Možná až do rána" odpověděla usměvavá Alika a dál pokračovaly obě v chůzi.
Vrátila jsem se za Harrym. Kluci už si šli po své práci a tak se věnoval přípravě baru. "Co je potřeba abych udělala, Harry?" Harry mi odpověděl: "Doplň lednice s pitím, dneska bude určitě nával" Vrhla jsem se do práce a začala vytahovat láhve z beden. Než jsem udělala všechno, co bylo potřeba, začali se do klubu hrnout lidé. Harry šel ztlumit světla, zapnout stroboskopy nad tanečním parketem a osolit hudbu na maximum. Zapnula jsem svůj mód Usměvavá Beth, ale dneska mi to nedělalo až takový problém. Milé jsem se usmívala na zákazníky u baru a komunikace s nimi mi šla levou zadní. Alkohol tekl proudem a lidé se bavili. Taneční parket byl plný masy kroutících se těl, ale v blikajích světlech bylo těžké rozlišit jednotlivé postavy. Do klubu vstoupila partička ze včerejška a poslední šel tmavookáč. Šli ke svému obvyklému stolu. Dech se mi zaryl kdesi daleko v hrudi, ale ani jeden se na mě nepodíval. Tmavookáč jen kývl pozdrav na Harryho.
Má dobrá nálada byla ta tam. Chuť ponížení se mi začala zase povalovat na jazyku. Po chvíli se mi podařilo zase nasadit přesvědčivou masku. Přitočila jsem se k Harrymu." Harry, kdo jsou támhle ti? Nevypadají jako naši běžní zákazníci" A kývla jsem směrem k VIP boxům. Harry se ani nemusel dívat tím směrem a povídá: " Patří mezi naše VIP zákazníky, ale moc se k nim nepřibližuj" a odešel na druhou stranu baru. Paráda, to byla tedy odpověď. V hlavě mám po ní více otázek než odpovědí. Možná to jsou nějací drogoví dealeři anebo vymahači a vydírají Harryho. Možná také oboje. Jejich přítomnost je nutné zlo a mají Harryho pod kontrolou. Bylo mi z té myšlenky na nic.
Vzduch byl skoro nedýchatelný a nasycený pachem alkoholu, kouře a zpocených těl. Moje hlava dostávala zabrat a lidí na baru neubývalo. Naštěstí čas ubíhal docela rychle. Bylo potřeba doplnit pití na bar. Rozhodla jsem se, že pro něj zajdu a trochu se provětrám. Houkla jsem na Harryho, že jdu pro zásobu. Kývl na mě a dál se věnoval objednávkám. Začala jsem ve skladu chystat všechny potřebné bedny, abych na nic nezapomněla. Najednou za mnou tiše zaklaply dveře. Otočila jsem se a v něm stál upocený chlap se samolibým úšklebkem. "Co tady děláte?", obořila jsem se na něj. Neodpověděl a udělal krok směrem ke mně. "Tady nemáte co dělat!" Křikla jsem na něj roztřeseným hlasem. "Ale kotě, nedělej upejpavku. Pozoroval jsem Tě a vím, že nejsi žádná stydlivka." "Vypadněte odsud" Zařvala jsem na něj a ustoupila o krok dozadu. Znovu se na mě ušklíbl a přistoupil zase o krok blíže. "No tak, vím, že se Ti to bude líbit" Prsty jsem nahmatala za sebou v regále láhev a hodila jí po něm. Mírně uhnul a láhev se roztříštila o protější zeď. "Máš to ráda na divoko? To mám rád. Lepší než nějaká leklá ryba. Trochu si pohrajeme" a v ten okamžik skočil po mně. Otočila jsem se, že proběhnu kolem něj ke dveřím. Chňapl mě za vlasy a bolestivě škubl k sobě. Zaskučela jsem bolestí a snažila jsem se mu vymanit. Držel mě pevně. Smrděl nechutně po alkoholu a potu. Chtělo se mi zvracet. Mávala jsem kolem sebe rukama, ale moc mi to nepomohlo. Podařilo se mi ho jen jednou škrábnout přes obličej, ale ještě více ho to rozzuřilo. "Tos přehnala, děvko!" Štěkl na mě a mrskl se mnou o zeď. Narazila jsem do ní ramenem a hlavou. Sesunula jsem se k zemi. Chytil mě pod krkem. Před očima jsem měla mžitky a mozek mi po nárazu odmítal poslušnost. Lapala jsem po dechu. Najednou se rozletěly s rachotem dveře dokořán. Chlap ode mě odletěl a vrazil do regálu s alkoholem, který se na něj s řinčením vysypal. Černookáč na něj skočil a uštědřoval mu jednu ránu za druhou, dokud nebyl v bezvědomí. Když skončil, podíval se na mě se zuřivým výrazem a procedil: "Můžeš se prosím chovat tak, abys neohrožovala sebe i okolí?"Pak se sebral a rychle odešel. Všechno to šlomimo mě, jako bych se na to dívala někde v televizi. Neměla jsem sílu nad tím přemýšlet. Ve dveřích se objevil Harry. "Proboha, jsi v pořádku?" Pohledem projel místnost a skončil u ležícího zmetka v bezvědomí. Pořád jsem na něj koukala, jako ve snu. Alkohol z rozlitých láhví se rozlil po celé zemi a vsakoval mi do oblečení. Všude byl smrad, ale bylo mi to jedno. Snažila jsem se udržet alespoň při vědomí, ale zdálo se mi to čím dál těžší. Harry mě zvedl do náruče a nesl mě do své kanceláře. Rozrazil dveře a položil mě na malý gauč. "Jsi v pořádku" Nebyla jsem si jista, ale přikývla jsem. "Počkej tady. Hned jsem zpět" a odkráčel z místnosti. Zdálo se mi to jako okamžik. Donesl mi mokrý ručník a začal mi s ním utírat obličej. Přišlo mi to směšné a začala jsem se chichotat. "Myslím, že jsi v šoku" prohodil Harry. Asi měl pravdu. Ležela jsem tam a Harry se mě pořád ptal, jak mi je. Chtělo se mi spát a byla mi zima. Do dveří nakoukla Miley, "Proboha!", vykřikla. "Mohla bys mluvit tišeji", její hlas se mi zaryl bolestivě do hlavy. "Miley, jsem v pořádku. Nedělej si starosti a běž pomoct Alice" Ještě jednou se na mě starostlivě podívala a zase zmizela. Harry klečel na zemi u gauče. "Je mi zima", řekla jsem mu. Vstal a ze skříně vytáhl starou deku. Zabalil mě do ní. Moc to nepomohlo. Starostlivě se na mě díval. "Měli bychom Tě vzít do nemocnice" "Neexistuje! Nikam nejdu." Vzpouzela jsem se. Harry, to ještě párkrát zkusil, zatímco jsem ležela na gauči a snažila se trochu vzpamatovat. "OK, odvezeme Tě domů, ale musíš mi slíbit, že mi hned zavoláš, kdyby se Ti přitížilo" Přikývla jsem hlavou. Harry odešel a moje hlava se mi chystala bolestí vybouchnout. Vrátil se s mými věcmi. Znovu mě vzal do náruče a vypochodoval se mnou k zadnímu vchodu. U dveří už stál nachystaný klubový taxík a Kyle otevíral zadní dveře. Harry mě opatrně posadil na sedadlo. "Kyle pojede s Tebou a dohlídne, aby ses dostala v pořádku domů", řekl Harry. Kyle se na mě povzbudivě usmál a sedl si vedle mě na sedadlo. Mlhavě jsem vnímala, že se taxík rozjel. Opřela jsem se o kylovo rameno a přestala vnímat okolí. Myslím, že jsem usnula. Probral mě až povědomý zvuk křupajícího štěrku pod koly na mé příjezdové cestě. Kyle otevřel dveře a chtěl mě zabalenou v dece zvednout ze sedadla, ale řekla jsem mu, že to zvládnu sama. Moc se mu to nelíbilo, ale alespoň mě podepřel, abych neupadla a vedl mě ke dveřím mého domu. Vytáhla jsem z kabelky klíče, aby mohl odemknout. Doprovodil mě na gauč do obýváku. Pořád se na mě zkoumavě díval. "Opravdu budeš v pořádku?" "Budu, nebo se" " Až odejdu, zamkni za mnou" "OK, děkuji, že jsi mi doprovodil" "Nemáš za co, zlato. Jsem rád, že se Ti nic vážného nestalo a o toho zmetka už se neboj" S těmi slovy odešel. Chvíli po tom, co jsem slyšela odjíždět taxík, jsem došla ke dveřím, zamkla a plížila se nahoru po schodech do svého pokoje. Do postele jsem padla i s oblečením a dekou, kterou jsem měla pořád omotanou kolem sebe.

Proč to děláš?

15. března 2015 v 19:23 | Arcana |  Téma týdne
Čím dál častěji se setkávám s otázkou: Proč to děláš?
Založila jsem neziskový projekt, na pár dalších se aktivně více či méně podílím nebo prostě pomůžu někde jen tak. Spousta lidí se mě ptá na tuto otázku. A já jim říkám: "Proč ne já?" a nebo "A kdo jiný?" Kdyby každý člověk udělal jen jednu věc třeba pro své okolí nebo prostě pro dobro někoho jiného, žilo by se nám lépe. Jasně, nikdo mi za to nezaplatí, žádné materiální hodnoty z toho stejně nemám, spíše mě to stojí mé vlastní peníze a hlavně energii a čas. Ale když už se na to budou dívat všichni takhle, tak to daleko nedotáhneme a s lidma to bude jen horší a horší. A já prostě věřím, že to tak špatné není.
Trochu to můžu brát i sobecky, vždyť za ten dobrý vnitřní pocit to stojí a člověk má pocit, že za ním alespoň něco zbylo. V běžném životě je to opravdu džungle, není to sice pravidlem, ale lidé, co se cití být úspěšní, bohatí a s nejlepšími výsledky jsou zžíráni zevnitř svou hnanou touhou po úspěchu,jsou vyčerpaní, sobečtí a nikdy nebudou spokojení. Neodsuzuji to, jsem také součástí systému a musím jíst a někde bydlet,ale to mi nebrání udělat navíc a když už ne třeba pro ostatní, tak prostě pro sebe a můj dobrý pocit.
A stačilo by jen málo, prostě jenom nezjištně pomoci.

2. kapitola: Ponížená

15. března 2015 v 1:11 | Arcana |  Elisabeth
2
Celý týden probíhal v poměrném klidu. Ve škole si mě už tolik nevšímali a neozývalo se neustále šuškání za mými zády. Do popředí se pomalu dostávaly kauzy, kdo, kde a s kým. Takže jsem díky své nudnosti klesla na žebříčku zájmu.
Dokonce se mi podařilo i posekat trávu a pohrabat listí na zahrádce. Vevnitř jsem se cítila pořád prázdná a mrtvá. Někdy mě napadá, co by se stalo, kdybych prostě nebyla a zemřela se svými rodiči. Nikdo by si toho nevšiml a bylo by jen o jeden nekrolog více.
Je pátek a spěchám ze školy domů. Mám šichtu v klubu a musím se dát trochu dohromady. Uvařila jsem si narychlo špagety s kečupem a sýrem. Jaký gurmánský zážitek. Babičku by z toho trefil šlak, kdyby věděla, jak se stravuju. Vždycky si zakládala na poctivé domácí stravě. Po pozdním obědě jsem si dala rychlou sprchu a rozčesala trochu vlasy, které jsem ještě vlhké stáhla do copu. Dívám se na tu cizí tvář v zrcadle a uvažuji, jestli mi je opravdu osmnáct. Najednou se zarazím a zaostřím do pramenu vlasů. Našla jsem si šedivý vlas. Paráda, je ze mě stará-mladá. Někde jsem kdysi slyšela, že černovlásky šediví rychleji, ale až takhle? Obleču si černé firemní tílko s vyšitou siluetou pantera a k němu jeansy. Nanesu si rychle make-up a cvičně nahodím úsměv. Maska je hotová.
Do práce dorazím poměrně brzy. V klubu za barem je pouze Harry, můj šéf, který byl jediný ochotný mě vzít po mém návratu do práce, i když musel znát mou minulost. Minimálně z doslechu. A rozhodně se tvářil, že je mu to úplně jedno. Mírně na mě kývnul hlavou, "Ahoj Beth. Dneska jsi tu nějak brzo." "Ahoj Harry, alespoň si můžu všechno vklidu připravit než ten blázinec začne." Pracuju u Panthera zhruba měsíc a půl a za tu dobu jsem se se svým alter ego docela zžila. Usměvavá a uvolněná, Beth. Jsme největší klub ve městě, vlastně taky jediný a tak je tady hlavně o víkendech pořád plno a otevřeno až do brzkého rána.
Chvíli po tom, co jsem přeleštila na baru všechny skleničky, přišly do práce dvě servírky za družného hovoru. Alika, dlouhonohá gazela tmavé pleťi s kudrnatými vlasy, které jí neposlušně poskakují na všechny strany při sebemenším pohybu a Miley, hrudníkem obdařená blondýnka, která když zamrká řasami, padne jí většina mužů k nohám.
Podnik se pomalu začal plnit prvními nedočkavci, ale ten největší nápor začne až za pár hodin, hluboko v noci. Chystala jsem holkám jejich objednávky a Harry si odešel dělat nějaké důležité papíry do kanceláře. Hudba zatím hrála jen tak, aby se lidé mohli u stolů v klidu bavit a nemuseli se překřikovat. K baru připlula Alika. "Beth, myslíš, že to tu na chvíli zvládneš? Zaběhnu si zakouřit" "Samozřejmě, skoro nikdo tady není a nevypadá to, že by se to v dalších 15 minutách mělo změnit. " Alika šťouchla ramenem do Miley a obě zmizely v chodbě vedoucí k zadnímu vchodu. Uklízela jsem do myčky použité sklenice, když jsem si všimla, že po schodech sestupuje partička sedmi mužů. Svým drsňáckým zjevem se hodně lišili od běžných návštěvníků klubu, ale už jsem je tady viděla a věděla jsem, že s nimi žádné problémy nebudou. Automaticky zamířili k VIP boxům, které byly umístěny na vyvýšeném patře. Skýtali jisté soukromí v otevřeném prostoru, ale přitom z nich byl výhled na celý klub. Všichni byli oblečení v černém, jen jejich styl oblečení byl různorodý. Někteří měli na sobě dobře padnoucí saka a někteří motorkářské bundy, jeansy a těžké kožené vojenské boty. Všichni dobře rostlí a vysocí, řekla bych, že i sympatičtí, ale potkat někde v tmavé uličce bych je nechtěla. Divní kamarádi.
Vzala jsem objednávkový bloček a vyrazila k boxu. "Dobrý den, jsem Beth. Co si dneska dáte?" "4 x dvojtou whisky s ledem, 3x pivo a jednu colu. ", odpověděl mi ten, co byl ke mně nejblíže. A nevěnoval mi bližší pozornost. Jeden z nich, co seděl naproti, zvedl hlavu a chvíli si mě s líným úsměvem prohlížel. Dívala jsem se na něj a čekala nějakou oplzlou poznámku. Měl hluboké, tmavé oči a chvíli mě s nimi zkoumal, najednou mu ten samolibý úsměv zatuhl a zdálo se mi, že neznatelně šťouchl do svého vedlesedícího parťáka, který také zvedl hlavu. Fakt divný gang, proběhlo mi hlavou. Zamumlala jsem něco, že hned to bude a zmizela zpět ke svému baru. Chystala jsem jim na tác objednávku a ten divný pocit ze mě pomalu opadal. Podívala jsem se nenápadně směrem k boxům a tmavookáč mě stále pozoroval. Když se naše oči setkaly, otočil se zpět ke svým přátelům a zapojil se do hovoru. Co to jako bylo? Měla jsem čas si je prohlídnout. Tmavooký měl krátké černé číro a na bocích vyholené nějaké ornamenty, další měl dlouhé stříbrné vlasy stažené do copu, další dva měli vlasy na krátkého ježka, jeden z nich měl střapaté hnědé vlasy a vypadalo to, že se zapomněl ráno učesat, ale zřejmě to byl úmysl. Ten co do něj tmavookáč šťouchl, měl černé kratší vlasy a modré oči? Takový divný odstín snad ani neexistuje, ale možná to zkreslují tlumená světla v klubu. Poslední byl uhlazený blonďáček, vypadal jako by si odskočil z modelingové agentury, až na to, že postavu měl jako jeho kamarádi. Možná jsou z nějakého zápasnického klubu, napadlo mě.
Nesla jsem jim pití a všimla si, že už po mě nenápadně pokukovali všichni, ale když jsem přistoupila ke stolu s objednávkou, málem mi ani nepoděkovali. Doufám, že nemám na tričku nějaký flek nebo tak něco. Naštěstí se zrovna ve dveřích objevily holky a já si oddechla, že už se k nim nemusím ani přiblížit.
Klub se pomalu plnil a Harry při návratu z kanceláře zesílil hudbu na téměř nesnesitelnou hlasitost. Ve spáncích mi začalo rytmicky tepat. První nedočkavci vyrazili na parket, vlnit se do rytmu hudby. Za další hodinu byl klub nacpaný k prasknutí, na parketu se tlačilo tělo na tělo a vzduch začal být těžký a nedýchatelný. U baru jsme měli pořád narváno a já jsem se snažila koketně usmívat na všechny strany a prohodit s každým alespoň pár slov. Tyhle nezávazné kontakty jsou základ úspěchu a záruka, že budu mít z čeho zaplatit účty. Výše dýšek stoupá v návaznosti na úsměvu, v mém případě spíše dobře naučené přetvářce.
Hodiny rychle odbíhaly a pořád bylo co dělat. Na mé straně baru se usadil docela sympatický frajírek. Od pohledu bylo vidět, proč tady dneska je. Na sobě měl evidentně všechno značkové, voněl drahým parfémem a samolibě se usmíval. Rozhlížel se po baru a snažil se zaměřit na svůj dnešní objev. "Dobrý den, co si dáte?" Zeptala jsem se ho. Zaměřil ně mě pohled a oči se mu trochu rozšířily zájmem. " Dobrý den, slečno. Dám si skotskou a colu." Pokládám mu objednávku na bar a on se nenápadně při braní skotské dotkl až přiliš dlouho mé ruky. Podíval se na mě a říká: "Máte krásný úsměv. Přitáhl mě sem jako magnet" To určitě. Takových už tu bylo, ale tuhle hru můžou hrát dva, pomyslela jsem si. "Děkuji" a trochu přihlouple jsem se zachichotala. "Co, že jste tu dneska tak sám, pane…?" "Oh, promiňte, jmenuji se David a měl jsem chuť si dát po práci nějakou skleničku. V kolik tady končíte slečno…? Nechcete si dát nějaké pití se mnou?" " Jmenuji se Beth a končím tady zhruba za hodinku" a nenápadně jsem na něj zamávala řasami. "Beth, krásné jméno. Počkám na Tebe. Nechce se mi dnes příliš spěchat domů" Usmála jsem se na něj a šla vyřizovat další objednávky.
Pokaždé, když jsem šla okolo Davida, usmála jsem se na něj nebo alespoň hodila po něm očkem, můj zájem si evidentně užíval a opětoval mi ho. Za půl hodiny přišel ke mně Harry a řekl: " Jestli chceš, obsluž poslední zákazníky, uzavři objednávky a běž domů." " Díky, šéfe." Jo Beth, můžeš si vzít některé naše nasmlouvané taxi před klubem, abys náhodou neusnula za volantem." Neboj, mám tady svoje a za chvíli jsem doma." " Jak myslíš, ale můžeš ho využít kdykoliv, když tady skončíš směnu." " Už jsem Ti řekla, že jsi skvělý šéf?" A zašklebila jsem se na Harryho. "Jdi už, Beth nebo si to rozmyslím"
Skasírovala jsem všechny své zákazníky a David mi dal při placení, až příliš vysoké spropitné. Zanesla jsem dnešní tržbu do trezoru do kanceláře k Harrymu. Vzala jsem si na sebe lehký svetřík a kabelku ze své skřínky a přišla zpět k baru za Davidem. "Co kdybychom se šli trochu projít? Už mě z toho randálu bolí hlava.", řekla jsem mu. David se na mě usmál a vyskočil rovnou ze židle. "Taky už mě to tady přestalo bavit" a objal mě kolem ramen. Odcházeli jsme spolu kolem baru a Harry mě vyprovázel zvednutým obočím. U vchodu jsem kývla na rozloučenou na ochranku a vyšli jsme ven do ulice. Okolo postávalo pár ovíněných skupinek a živě se bavili. Kousek dál ve stínech bylo také pár milenců, kteří potřebovali ukojit své vášně, než se zase vrátí do víru rytmu.
Venku pofukoval větřík, i když byla tma, věděla jsem, že je zataženo a bude brzy pršet. Otřepala jsem se zimou. David si mě k sobě ještě více přivinul. Vešli jsme do jedné z tmavých vedlejších uliček. Zaplivaná, špinavá ulička, do které nejde z hlavní cesty vidět. David se ke mně otočil a přitiskl mě zády ke zdi. Začali jsme se líbat. Nutno přiznat, že jde rovnou na věc, ale mně to vůbec nevadilo, spíše vyhovovalo. Líbali jsme se a on mi začal rukama zajíždět pod svetr a mnout má prsa. Zastrčil mi ruce do podprsenky a prsty mi začal masírovat bradavky, vyhrnul mi svetřík i s tílkem a začal mi je líbat. Netrvalo dlouho a rozepnul mi zip u kalhot. Cítila jsem jak je vzrušený a rukou mu pohladila jeho naditý poklopec. Kalhoty mi sklouzly pod zadek a David si také rozepnul zip. Okamžitě do mě bez zaváhání vnikl. Rytmickými pohyby do mě zajížděl a rukama mi pořád mačkal prsa. Za chvíli bylo po všem. Začali jsme se oblékat a já jsem najednou začala mít pocit, že nás někdo pozoruje. Otočila jsem se směrem ke vchodu do uličky a v nich stál. Obrovský chlap s čírem opřený o roh cihlového domu, osvětlený jen lampami z ulice, do obličeje jsem mu neviděla. V jednu chvíli mě zaplavil obrovský stud a zároveň vztek. David se dooblékal, políbil mě na tvář a řekl: "Díky kotě". Vysmekla jsem se mu a vyběhla jsem ven okolo tmavookáče. Ani jsem se mu ve své zuřivosti a ponížení nepodívala do tváře. Dobíhala jsem k autu na parkovišti vedle klubu a zároveň začala hledat klíče od auta. Rychle jsem otevřela, naskočila do auta, zabouchla dveře a trochu si oddechla. Po otočení klíčkem v autě, auto zarachotilo, ale dalo se do pohybu. Couvala jsem z parkoviště a pohledem překontrolovala zrcátko, jestli mě někdo nesleduje. Ale všude byl klid. Co bylo sakra tohle za úchyla.
Vyjela jsem na cestu směrem domů a v hlavě mi hrozně tepalo. Pane bože, doufám, že nedostanu tu strašnou migrénu ještě po cestě. Cítila jsem se hrozně špatně a špinavě, jako šlapka. Dorazila jsem domů, rychle za sebou zamkla a rovnou šla do sprchy. Drhla jsem se pod proudem horké vody, mě tělo už bylo celé zrůžovělé, ale pořád jsem měla pocit, že ze sebe tu špínu už nemůžu nikdy smýt. Vevnitř jsem se cítila ještě hůře, že mě u tohohle mého "koníčka" někdo přistihl. A ještě ke všemu ten hromotluk. Mou mizernou náladu nezlepšovala ani blížící se migréna. Byo mi hrozně, ale zase po dlouhé době jsem se cítila živá a né jen prázdná, vyhořelá schránka.
Zalezla jsem si do postele, stočila se do klubíčka a poddala se stupňující se pulzující bolesti.

1. kapitola: Elisabeth na cestě z temnoty

12. března 2015 v 21:16 | Arcana |  Elisabeth
Budík začal zvonit. Jak mi může tak protivný zvuk trhat mozek na kusy? Hlava mi třeští a marně přemýšlím, v kolik jsem se v noci vrátila domů. Doplížím se do sprchy a nechám na sebe milosrdně pryštit proudy vlažné vody. Vydržela bych tu hodiny, ale musím do školy. Natáhla jsem si džíny a mikinu, sbalila alespoň jablko do batohu, protože nemám čas si nachystat nic na svačinu a vyrazila v ošoupaných teniskách k autu. Hlava mi pořád třeštila, ale už jsem byla alespoň schopná vnímat ubíhající cestu.
Na parkovišti byl klasický ranní mumraj, všude studenti, kteří tvořili hloučky a hlasitě se bavili o uplynulých pololetních prázdninách, vystupovali ze školních autobusů nebo parkovali auta a pokřikovali na sebe. Měla jsem sto chutí se obrátit a jet zpátky domů, ale už jsem se rozhodla, že školu prostě dokončím. Dva roky jsem tohle místo nenavštívila. Bylo tak důvěrně známé a přitom cizí. Ještě jsem chvíli počkala, dokud se všichni studenti neodebrali do tříd, hluboce jsem se nadechla, pokusila potlačit záchvat nervozity a vyrazila za asistentkou ředitele, paní Garnovou. Paní Garnová mě trochu rozpačitě přivítala a pochválila mi mé rozhodnutí vrátit se znovu do školy. Chvíli trvalo, než jsem vyřešila potřebné formality a nafasovala rozvrh hodin. Mezi odříkáváním potřebných organizačních informací jsem se dozvěděla, že nastoupím zpět do svého nedokončeného třetího ročníku. No paráda, samí cizí spolužáci, které si možná matně pamatuji, když byli v prváku. Přijde mi to tak dávno a vzdálené, co jsem žila normální život teenagera.
S rozvrhem v ruce a potřebnými učebnicemi mi ukázala mou skříňku a zavedla mě do třídy. Když mě vystrčila do dveří před spolužáky, všichni utichli a jen na mě zírali. Sekretářka třídě oznámila: " Třído, tohle je vaše nová spolužačka Elisabeth Ovnová. Znovu nastoupila na naši školu po delší absenci, ale většina z vás jí určitě zná" a s těmi slovy odešla. Samozřejmě, že mě znali. Byla jsem pro ně ta "divná" a všichni věděli, že mí rodiče tragicky zahynuli. Pan učitel mi řekl, ať si vyberu místo a já šla přímo do zadní lavice. Cítila jsem na sobě pohledy spolužáků a tiché šeptání. Zbytek dne se nesl v podobném duchu. Na chodbách na mě všichni zírali a šeptali si. Přišla jsem si, jako kdybych byla z jiného světa.
Všechno ze mě spadlo, když konečně vyučování skončilo a já jsem se dostala do svého stařičkého auta. Motor napodruhé naskočil, zakašlal a konečně jsem mohla odjet po hodně dlouhém dni domů.
U cesty jsem vyzvedla ze schránky poštu, vesměs samé reklamní nabídky. Bydlím kousek za městem u lesa. Dům není velký, ale vždycky byl udržovaný a útulný. Rodina Ovnů,tady žila po generace. Teď, když se na něj dívám, přijde mi, že nezestárl jen o dva roky, ale o dvacet let. Začíná vypadat zanedbaně. Kdysi opečovávaná zahrádka je zaplevelená, tráva neposekaná a celkově tu všechno spustlo. Tak nějak zrcadlí můj psychický stav.
Znovu tu bydlím skoro 2 měsíce, ale neudělala jsem nic pro to, aby to tu zase vypadalo jako domov. Sama sobě teď slibuji, že jsem začala novou etapu života, sice sama, opuštěná a nešťastná, ale alespoň dům i okolí dám v rámci možností do pořádku. Jenže jak se začíná nový život na povel, když se vám ten předchozí obrátí v několika kotrmelcích? Nejlepší bude, když začnu tím nejdůležitějším a tím co bych měla docela důvěrně znát, napsat si úkoly. Zameškala jsem toho docela hodně a ještě více zapomněla. Takže vlastně začínám od začátku a mám co dohánět.
Do práce musím až v pátek večer, tak mám pět dní na zaběhnutí se do školních kolejí. Je celkem teplo i na tohle jarní období. Vytáhla jsem si stoleček na terasu a rozložila si na něj úkoly. Jde to docela těžko, jako by mi ty kolečka v hlavě nějak zarezly a teď se jim nechce hýbat. Prokousávám se úkolem za úkolem a občas se dívám alespoň do neutěšené zahrady nebo na louku s lesem za ní. Mám pocit, že nejsem sama. Les je plný zvířat, ale slyším jen štěbetající ptáky. Celé dětství jsem v tom lese běhala a hrála si v něm nebo chodila na procházky s babičkou. Vždycky jsem měla pocit, že mě v něm někdo pozoruje a to mi zůstalo dodneška.
Dostávám hlad, vyrážím do kuchyně na lov. Tohle ještě nemám podchycené. Pravidelné nákupy. Vždycky je obstarávala maminka. Je zvláštní, že i takové běžné věci přijdou člověku samozřejmé. Zběžně prohledávám kuchyň. Moc v ní toho není. Našla jsem nějaké sušenky a krabici mléka. Donesu si jídlo na terasu a pozoruji západ slunce. Přemýšlím nad tím, co všechno budu muset ještě zvládnout, kromě pravidelných nákupů. Jsou to stovky drobností. Každopádně mám jasno ve dvou věcech, dodělat si školu a udržet si práci. Po rodičích mi sice zbyla hrstka peněz, ale dlouho bych s ní nevydržela. Rodiče by si přáli, abych dostudovala, a účty se taky platit musí.
V posteli si říkám, že jsem úspěšně přežila první den nové etapy a propadám nezastavitelnému zoufalému pláči.