1. kapitola: Elisabeth na cestě z temnoty

12. března 2015 v 21:16 | Arcana |  Elisabeth
Budík začal zvonit. Jak mi může tak protivný zvuk trhat mozek na kusy? Hlava mi třeští a marně přemýšlím, v kolik jsem se v noci vrátila domů. Doplížím se do sprchy a nechám na sebe milosrdně pryštit proudy vlažné vody. Vydržela bych tu hodiny, ale musím do školy. Natáhla jsem si džíny a mikinu, sbalila alespoň jablko do batohu, protože nemám čas si nachystat nic na svačinu a vyrazila v ošoupaných teniskách k autu. Hlava mi pořád třeštila, ale už jsem byla alespoň schopná vnímat ubíhající cestu.
Na parkovišti byl klasický ranní mumraj, všude studenti, kteří tvořili hloučky a hlasitě se bavili o uplynulých pololetních prázdninách, vystupovali ze školních autobusů nebo parkovali auta a pokřikovali na sebe. Měla jsem sto chutí se obrátit a jet zpátky domů, ale už jsem se rozhodla, že školu prostě dokončím. Dva roky jsem tohle místo nenavštívila. Bylo tak důvěrně známé a přitom cizí. Ještě jsem chvíli počkala, dokud se všichni studenti neodebrali do tříd, hluboce jsem se nadechla, pokusila potlačit záchvat nervozity a vyrazila za asistentkou ředitele, paní Garnovou. Paní Garnová mě trochu rozpačitě přivítala a pochválila mi mé rozhodnutí vrátit se znovu do školy. Chvíli trvalo, než jsem vyřešila potřebné formality a nafasovala rozvrh hodin. Mezi odříkáváním potřebných organizačních informací jsem se dozvěděla, že nastoupím zpět do svého nedokončeného třetího ročníku. No paráda, samí cizí spolužáci, které si možná matně pamatuji, když byli v prváku. Přijde mi to tak dávno a vzdálené, co jsem žila normální život teenagera.
S rozvrhem v ruce a potřebnými učebnicemi mi ukázala mou skříňku a zavedla mě do třídy. Když mě vystrčila do dveří před spolužáky, všichni utichli a jen na mě zírali. Sekretářka třídě oznámila: " Třído, tohle je vaše nová spolužačka Elisabeth Ovnová. Znovu nastoupila na naši školu po delší absenci, ale většina z vás jí určitě zná" a s těmi slovy odešla. Samozřejmě, že mě znali. Byla jsem pro ně ta "divná" a všichni věděli, že mí rodiče tragicky zahynuli. Pan učitel mi řekl, ať si vyberu místo a já šla přímo do zadní lavice. Cítila jsem na sobě pohledy spolužáků a tiché šeptání. Zbytek dne se nesl v podobném duchu. Na chodbách na mě všichni zírali a šeptali si. Přišla jsem si, jako kdybych byla z jiného světa.
Všechno ze mě spadlo, když konečně vyučování skončilo a já jsem se dostala do svého stařičkého auta. Motor napodruhé naskočil, zakašlal a konečně jsem mohla odjet po hodně dlouhém dni domů.
U cesty jsem vyzvedla ze schránky poštu, vesměs samé reklamní nabídky. Bydlím kousek za městem u lesa. Dům není velký, ale vždycky byl udržovaný a útulný. Rodina Ovnů,tady žila po generace. Teď, když se na něj dívám, přijde mi, že nezestárl jen o dva roky, ale o dvacet let. Začíná vypadat zanedbaně. Kdysi opečovávaná zahrádka je zaplevelená, tráva neposekaná a celkově tu všechno spustlo. Tak nějak zrcadlí můj psychický stav.
Znovu tu bydlím skoro 2 měsíce, ale neudělala jsem nic pro to, aby to tu zase vypadalo jako domov. Sama sobě teď slibuji, že jsem začala novou etapu života, sice sama, opuštěná a nešťastná, ale alespoň dům i okolí dám v rámci možností do pořádku. Jenže jak se začíná nový život na povel, když se vám ten předchozí obrátí v několika kotrmelcích? Nejlepší bude, když začnu tím nejdůležitějším a tím co bych měla docela důvěrně znát, napsat si úkoly. Zameškala jsem toho docela hodně a ještě více zapomněla. Takže vlastně začínám od začátku a mám co dohánět.
Do práce musím až v pátek večer, tak mám pět dní na zaběhnutí se do školních kolejí. Je celkem teplo i na tohle jarní období. Vytáhla jsem si stoleček na terasu a rozložila si na něj úkoly. Jde to docela těžko, jako by mi ty kolečka v hlavě nějak zarezly a teď se jim nechce hýbat. Prokousávám se úkolem za úkolem a občas se dívám alespoň do neutěšené zahrady nebo na louku s lesem za ní. Mám pocit, že nejsem sama. Les je plný zvířat, ale slyším jen štěbetající ptáky. Celé dětství jsem v tom lese běhala a hrála si v něm nebo chodila na procházky s babičkou. Vždycky jsem měla pocit, že mě v něm někdo pozoruje a to mi zůstalo dodneška.
Dostávám hlad, vyrážím do kuchyně na lov. Tohle ještě nemám podchycené. Pravidelné nákupy. Vždycky je obstarávala maminka. Je zvláštní, že i takové běžné věci přijdou člověku samozřejmé. Zběžně prohledávám kuchyň. Moc v ní toho není. Našla jsem nějaké sušenky a krabici mléka. Donesu si jídlo na terasu a pozoruji západ slunce. Přemýšlím nad tím, co všechno budu muset ještě zvládnout, kromě pravidelných nákupů. Jsou to stovky drobností. Každopádně mám jasno ve dvou věcech, dodělat si školu a udržet si práci. Po rodičích mi sice zbyla hrstka peněz, ale dlouho bych s ní nevydržela. Rodiče by si přáli, abych dostudovala, a účty se taky platit musí.
V posteli si říkám, že jsem úspěšně přežila první den nové etapy a propadám nezastavitelnému zoufalému pláči.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama