3. kapitola: Praštěná

18. března 2015 v 6:21 | Arcana |  Elisabeth

Probudila jsem se, slunce už bylo vysoko. Muselo být pozdní odpoledne a ostrá pulzující bolest ustoupila do pozadí, zbyl jen tupý pozůstatek kdesi vzadu v hlavě. Snažila jsem se nemyslet na to, co se stalo včera v noci v té tmavé uličce, ale můj pocit ponížení se nechtěl vytratit. Proč tam byl? Proč to musel vidět? A co mu bylo vlastně do toho? I když jsem se cítila zase apatická, moje zuřivost ve mně doutnala. Neměla jsem náladu začít cokoliv dělat, měla jsem pocit, že musím před tím vším utéct. Ani jsem nad tím nepřemýšlela, oblékla jsem se do tepláků a mikiny, nazula tenisky a vyrazila pryč od toho všeho. Vběhla jsem do lesa a ani jsem nemyslela na to, kam mě nohy nesou. Běžela jsem po úzkých cestičkách, přeskakovala kmeny a kameny, pomalu jsem začala zrychleně dýchat, ale nezastavovala jsem se. Běžela jsem pořád dál a dál a bylo mi jedno kam. Píchalo mě v boku, ztěžka jsem oddechovala a srdce mi bušilo jako o závod. Moje sípání musel slyšet celý les. Najednou jsem viděla mezi stromy prosvítající paprsky slunce. Běžela jsem tím směrem, proběhla jsem posledními stromy a vběhla na sluncem ozářenou louku. Padla jsem na ní do trávy a sípala jako lokomotiva. Myslela jsem, že tam vypustím duši, ale bylo mi líp. Nutilo mě to soustředit se na mé tělesné funkce. Můj tep jsem slyšela ve své hlavě a cítila ho v každé části svého těla. Bolel mě každičký sval. Ještě chvíli jsem tam tak ležela a vše se pomalu zpomalovalo a začínala jsem vnímat okolí. V nose jsem cítila podivně známou vůni. Tak blízkou. Posadila jsem se a snažila se najít zdroj té vůně. Bylo to něco jako… vůně dětsví? Připomnělo mi to mou milovanou babičku. Rozhlédla jsem se okolo. Byla jsem na nádherné rozkvetlé louce. Byla mi povědomá a ta omamná vůně… V tom mi to došlo. Jako malá jsem tu chodila s babičkou. Babička tady sbírala bylinky a vždycky mi o nich vyprávěla a učila mě, k čemu která bylinka slouží. Ta vůně byla z těch známých bylinek! Postavila jsem se a začala mezi nimi procházet, chtělo se mi brečet radostí a steskem. Bylo to, jako by tady byla se mnou a já jsem byla zase ta malá holka, co tady běhala okolo, když je sbírala. Rostla tady třapatka a divoké slunečnice, šalvěj, šanta a spousty dalších, ale na jejich názvy jsem si nevzpomněla. Louka hýřila všemi možnými barvami.
Rozhodla jsem se, že si natrhám trochu třapatky, šanty a šalvěje domů. Vracela jsem se v naprosto povznesené náladě. Najednou i ten les byl pro mě přívětivější, ptáci radostně švitořili a užívala jsem si přírody okolo. To bylo to, co jsem opravdu potřebovala. Doma jsem vzala provázek a kytice jsem pověsila na trám na verandě, přesně tak jak to dělávala babička. Moc jsem si nevzpomínala, na co bylinky používala, ale v knihovně byl starý herbář, ve kterém si jejich využití jistě zjistím.
Uvařila jsem si kafe s mlékem, vzala si sebou deku na verandu a uvelebila jsem se ve starém proutěném křesle. Vychutnávala jsem si tu chvilkovou pohodu a příjemně prázdnou hlavu s hrnkem voňavé horké kávy. Úžasný pocit.
Najednou něco zašramotilo pod verandou. Chvíli jsem poslouchala a nenápadně se vyklonila přes zábradlí. Nikde nic. Sedla jsem si zpět do křesla a šramot se ozval znovu. Předkláněla jsem se a snažila se lokalizovat směr zvuku. U schodů se ozvalo "mňau", leknutím jsem nadskočila. Je to jen kočka, pomyslela jsem si. "Pojď sem, čičí" Zavolala jsem na ní a kočka se líně začala otírat o sloupky zábradlí. Sešla jsem tedy dolů a párkrát jsem jí pohladila na kožíšku. Kočka se hlasitě rozpředla a začala se mi otírat o nohy. Vyloudilo mi to úsměv. Vzala jsem jí do náruče a šla se zpět uvelebit na své křeslo. Čičina se dlouho nerozmýšlela a lehla si mi na klín. Jemně jsem jí drbala. " Kde ses tady vzala?", "Ztratila ses?"
Nevím, proč jí to vykládám, ale alespoň si mám s kým povídat. Byla heboučká. Kožíšek měla černo-bílé barvy a vypadala tak moudře. Napadlo mě, že by mohla mít hlad, ale co jí tak najít v mé chabě zásobené domácnosti? Vstala jsem a šla prohledat kuchyň. Kočku jsem položila na křeslo a ta ladně seskočila a vydala se za mnou. "Hele, fakt se omlouvám, ale s návštěvou jsem nepočítala." V lednici jsem našla trochu mléka do kafe. Nalila jsem jí ho do misky, kočka si přičichla a vyčítavě se na mě podívala, ale do mléka se pustila. "Nedívej se tak na mě. Po cestě do práce Ti koupím nějakou vhodnější stravu pro kočky, jestli tady ovšem budeš."
To mi připomnělo, že bych se měla začít chystat. Kočka dopila mléko a stejně elegantně, jako přišla, zase vypochodovala ven. Svlékla jsem ze sebe upocené oblečení a šla do sprchy. Za půl hodinky jsem byla nachystaná v plné parádě. Sedla jsem do auta, stáhla okýnka a užívala si při jízdě proudícího vzduchu. Cítila jsem se skoro normálně. Po dlouhé době jsem prožila obyčejný den.
Zastavila jsem ve městě u obchodu. Ve dveřích mě pozdravila Petty, dlouholetá kamarádka mé babičky. "Ahoj Beth, jak se máš? Dlouho jsi tu nebyla." "Dobrý den Petty, mám toho moc. Musím dohánět spoustu věcí ve škole." Chápavě pokývala hlavou. Vzala jsem si z lednice bagetu a zastavila jsem se taky v regále pro zvířata. Kočce jsem vzala první krabici suchého krmení, která mi přišla pod ruku. Došla jsem se svým nákupem k pokladně. Petty, zvedla jedno obočí. "Beth, měla by ses o sebe více starat. Tohle není pořádné jídlo. Ty máš kočku?" Pokrčila jsem rameny a záměrně přešla poznámku o mém stravovacím režimu. " Přišla ke mně dnes odpoledne, tak chci mít pro ni krmení, kdyby se náhodou ještě vrátila" Usmála se a přijala ode mě peníze. Rozloučila jsem se a odešla. Petty byla na mě vždycky hodná. Kdyby mohla, nejraději by mě začala vykrmovat sama, aby měla jistotu, že mám pravidelnou a domácí stravu. Usmála jsem se té myšlence.
Dneska mi směna začínala až hodinu po otevření klubu, ale nemůžu říct, že by se tam předřeli. Byl tam klid, jen u 2 stolů sedělo pár lidí. Dokonce i kluci z ochranky Lee a Kyle seděli u baru a popíjeli kafe a Harry si s nimi povídal, zatímco leštil barový pult. Holky určitě zase hulí za klubem. Hotová idylka. Všichni mě vesele pozdravili. Místo pozdravu jsem jen prohodila: "To by se mi líbilo být placená za tak náročnou práci"
Kyle se jen uchechtl. "To víš, kdo umí, ten umí." Prošla jsem kolem nich do chodbičky, kde jsou záchody a prostory pro zaměstnance, abych si odložila kabelku a mikinu. Holky se zrovna vracely od zadního vchodu. "Ahoj Beth"odpověděly sborově. "Čau holky. Dneska to asi máme na dlouho, co? "Možná až do rána" odpověděla usměvavá Alika a dál pokračovaly obě v chůzi.
Vrátila jsem se za Harrym. Kluci už si šli po své práci a tak se věnoval přípravě baru. "Co je potřeba abych udělala, Harry?" Harry mi odpověděl: "Doplň lednice s pitím, dneska bude určitě nával" Vrhla jsem se do práce a začala vytahovat láhve z beden. Než jsem udělala všechno, co bylo potřeba, začali se do klubu hrnout lidé. Harry šel ztlumit světla, zapnout stroboskopy nad tanečním parketem a osolit hudbu na maximum. Zapnula jsem svůj mód Usměvavá Beth, ale dneska mi to nedělalo až takový problém. Milé jsem se usmívala na zákazníky u baru a komunikace s nimi mi šla levou zadní. Alkohol tekl proudem a lidé se bavili. Taneční parket byl plný masy kroutících se těl, ale v blikajích světlech bylo těžké rozlišit jednotlivé postavy. Do klubu vstoupila partička ze včerejška a poslední šel tmavookáč. Šli ke svému obvyklému stolu. Dech se mi zaryl kdesi daleko v hrudi, ale ani jeden se na mě nepodíval. Tmavookáč jen kývl pozdrav na Harryho.
Má dobrá nálada byla ta tam. Chuť ponížení se mi začala zase povalovat na jazyku. Po chvíli se mi podařilo zase nasadit přesvědčivou masku. Přitočila jsem se k Harrymu." Harry, kdo jsou támhle ti? Nevypadají jako naši běžní zákazníci" A kývla jsem směrem k VIP boxům. Harry se ani nemusel dívat tím směrem a povídá: " Patří mezi naše VIP zákazníky, ale moc se k nim nepřibližuj" a odešel na druhou stranu baru. Paráda, to byla tedy odpověď. V hlavě mám po ní více otázek než odpovědí. Možná to jsou nějací drogoví dealeři anebo vymahači a vydírají Harryho. Možná také oboje. Jejich přítomnost je nutné zlo a mají Harryho pod kontrolou. Bylo mi z té myšlenky na nic.
Vzduch byl skoro nedýchatelný a nasycený pachem alkoholu, kouře a zpocených těl. Moje hlava dostávala zabrat a lidí na baru neubývalo. Naštěstí čas ubíhal docela rychle. Bylo potřeba doplnit pití na bar. Rozhodla jsem se, že pro něj zajdu a trochu se provětrám. Houkla jsem na Harryho, že jdu pro zásobu. Kývl na mě a dál se věnoval objednávkám. Začala jsem ve skladu chystat všechny potřebné bedny, abych na nic nezapomněla. Najednou za mnou tiše zaklaply dveře. Otočila jsem se a v něm stál upocený chlap se samolibým úšklebkem. "Co tady děláte?", obořila jsem se na něj. Neodpověděl a udělal krok směrem ke mně. "Tady nemáte co dělat!" Křikla jsem na něj roztřeseným hlasem. "Ale kotě, nedělej upejpavku. Pozoroval jsem Tě a vím, že nejsi žádná stydlivka." "Vypadněte odsud" Zařvala jsem na něj a ustoupila o krok dozadu. Znovu se na mě ušklíbl a přistoupil zase o krok blíže. "No tak, vím, že se Ti to bude líbit" Prsty jsem nahmatala za sebou v regále láhev a hodila jí po něm. Mírně uhnul a láhev se roztříštila o protější zeď. "Máš to ráda na divoko? To mám rád. Lepší než nějaká leklá ryba. Trochu si pohrajeme" a v ten okamžik skočil po mně. Otočila jsem se, že proběhnu kolem něj ke dveřím. Chňapl mě za vlasy a bolestivě škubl k sobě. Zaskučela jsem bolestí a snažila jsem se mu vymanit. Držel mě pevně. Smrděl nechutně po alkoholu a potu. Chtělo se mi zvracet. Mávala jsem kolem sebe rukama, ale moc mi to nepomohlo. Podařilo se mi ho jen jednou škrábnout přes obličej, ale ještě více ho to rozzuřilo. "Tos přehnala, děvko!" Štěkl na mě a mrskl se mnou o zeď. Narazila jsem do ní ramenem a hlavou. Sesunula jsem se k zemi. Chytil mě pod krkem. Před očima jsem měla mžitky a mozek mi po nárazu odmítal poslušnost. Lapala jsem po dechu. Najednou se rozletěly s rachotem dveře dokořán. Chlap ode mě odletěl a vrazil do regálu s alkoholem, který se na něj s řinčením vysypal. Černookáč na něj skočil a uštědřoval mu jednu ránu za druhou, dokud nebyl v bezvědomí. Když skončil, podíval se na mě se zuřivým výrazem a procedil: "Můžeš se prosím chovat tak, abys neohrožovala sebe i okolí?"Pak se sebral a rychle odešel. Všechno to šlomimo mě, jako bych se na to dívala někde v televizi. Neměla jsem sílu nad tím přemýšlet. Ve dveřích se objevil Harry. "Proboha, jsi v pořádku?" Pohledem projel místnost a skončil u ležícího zmetka v bezvědomí. Pořád jsem na něj koukala, jako ve snu. Alkohol z rozlitých láhví se rozlil po celé zemi a vsakoval mi do oblečení. Všude byl smrad, ale bylo mi to jedno. Snažila jsem se udržet alespoň při vědomí, ale zdálo se mi to čím dál těžší. Harry mě zvedl do náruče a nesl mě do své kanceláře. Rozrazil dveře a položil mě na malý gauč. "Jsi v pořádku" Nebyla jsem si jista, ale přikývla jsem. "Počkej tady. Hned jsem zpět" a odkráčel z místnosti. Zdálo se mi to jako okamžik. Donesl mi mokrý ručník a začal mi s ním utírat obličej. Přišlo mi to směšné a začala jsem se chichotat. "Myslím, že jsi v šoku" prohodil Harry. Asi měl pravdu. Ležela jsem tam a Harry se mě pořád ptal, jak mi je. Chtělo se mi spát a byla mi zima. Do dveří nakoukla Miley, "Proboha!", vykřikla. "Mohla bys mluvit tišeji", její hlas se mi zaryl bolestivě do hlavy. "Miley, jsem v pořádku. Nedělej si starosti a běž pomoct Alice" Ještě jednou se na mě starostlivě podívala a zase zmizela. Harry klečel na zemi u gauče. "Je mi zima", řekla jsem mu. Vstal a ze skříně vytáhl starou deku. Zabalil mě do ní. Moc to nepomohlo. Starostlivě se na mě díval. "Měli bychom Tě vzít do nemocnice" "Neexistuje! Nikam nejdu." Vzpouzela jsem se. Harry, to ještě párkrát zkusil, zatímco jsem ležela na gauči a snažila se trochu vzpamatovat. "OK, odvezeme Tě domů, ale musíš mi slíbit, že mi hned zavoláš, kdyby se Ti přitížilo" Přikývla jsem hlavou. Harry odešel a moje hlava se mi chystala bolestí vybouchnout. Vrátil se s mými věcmi. Znovu mě vzal do náruče a vypochodoval se mnou k zadnímu vchodu. U dveří už stál nachystaný klubový taxík a Kyle otevíral zadní dveře. Harry mě opatrně posadil na sedadlo. "Kyle pojede s Tebou a dohlídne, aby ses dostala v pořádku domů", řekl Harry. Kyle se na mě povzbudivě usmál a sedl si vedle mě na sedadlo. Mlhavě jsem vnímala, že se taxík rozjel. Opřela jsem se o kylovo rameno a přestala vnímat okolí. Myslím, že jsem usnula. Probral mě až povědomý zvuk křupajícího štěrku pod koly na mé příjezdové cestě. Kyle otevřel dveře a chtěl mě zabalenou v dece zvednout ze sedadla, ale řekla jsem mu, že to zvládnu sama. Moc se mu to nelíbilo, ale alespoň mě podepřel, abych neupadla a vedl mě ke dveřím mého domu. Vytáhla jsem z kabelky klíče, aby mohl odemknout. Doprovodil mě na gauč do obýváku. Pořád se na mě zkoumavě díval. "Opravdu budeš v pořádku?" "Budu, nebo se" " Až odejdu, zamkni za mnou" "OK, děkuji, že jsi mi doprovodil" "Nemáš za co, zlato. Jsem rád, že se Ti nic vážného nestalo a o toho zmetka už se neboj" S těmi slovy odešel. Chvíli po tom, co jsem slyšela odjíždět taxík, jsem došla ke dveřím, zamkla a plížila se nahoru po schodech do svého pokoje. Do postele jsem padla i s oblečením a dekou, kterou jsem měla pořád omotanou kolem sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 N.O.P. N.O.P. | E-mail | Web | 18. března 2015 v 14:38 | Reagovat

Dobrý den,
předem se omlouváme za potíže.
Prosíme o návštěvu našeho webu neoficialniochranciprirody.blog.cz bojujícího za přírodu.
Za každé vyslyšení prosby srdečně děkujeme a doufáme, že nám pomůžete šířit tuto zprávu dál.

S přáním příjemného dne
N.O.P.

2 pavel pavel | Web | 18. března 2015 v 20:07 | Reagovat

Začala ta kapitola tak poeticky a nakonec skončila takto... jako někdy v životě. ;-)

3 arcana1 arcana1 | Web | 18. března 2015 v 20:53 | Reagovat

[2]: Život je jako na houpačce a proto si potom o to víc užíváme těch krásných okamžiků

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama